V novém roce hned začneme polopatě, tedy příspěvkem do mé rubriky. Je to jen malý dotyk zásady, kterou mám jako bod deset mého Desatera z knihy Digitální fotografie polopatě: dokud situace trvá, fotím. Byli jsme o svátcích na procházce, rodinka, pejskové, hezká pospolitost, za slunného dne v Průhonickém parku. Fotil jsem tam kompaktem do recenze, Canonem G9-X. Je to milý foťáček pro rodinnou kroniku a tady se osvědčil velmi dobře. Takže tu vidíte naše dva pejsky, Noru a Gari, moji Ljubu a Tadeáše a Josefínu:


Je to nenáročná, příjemná fotečka do alba rodiny. Těch fotek ale bylo původně osmnáct:


Je to hanba nebo princip? Odmítám se takovou otázkou zabývat. Samo fotografování nic nestojí, není nejmenší rozumný důvod, proč bychom neměli vybírat z množství. Ano, vím, že geniální fotografové typu Josefa Koudelky by si počkali na ten Správný Moment... jenže já nejsem geniální fotograf. Nejsem schopen vyčíhat a bezpečně trefit ten správný okamžik. Takže se stává, třeba že – Tadeáš skloní hlavu a Fína zavře oči.


Nejhorší je tahle - obsahuje (jak tomu říkám) Zádíčka, jenom Tadeáš není zády, ale opravdu hodně sklonil hlavu.


Tahle je skoro dobrá a taky jsem jí přiřadil jedničku, protože je tam celkem dobře rozehraná akce.


Když ale je obě srovnám, tak ta vlevo je kompaktnější, jakkoli uznávám, že ta vpravo je víc akční.


Ale i kdyby těch fotek bylo sto, stejně jednu vyberete jako nejlepší.

No a k tomu přidám strašně důležitou radu nakonec: až vyberete tu nejlepší... ty horší smažte. Nemilosrdně. Pryč s nimi. Zahubte je. Běda archivu, který je zapráskaný nepovedenými fotkami.

Knížka Digitální fotografie polopatě je všude k dostání, i na e-shopu nakladatele Computer Press