Ve své knize Digitální fotografie polopatě jsem stanovil deset kroků, deset zásad, které vedou ke kultivované fotografii. Jelikož v půli září zahajuji nový běh své Dílny, bude myslím užitečné ty kroky postupně připomenout. První zásada zní: Fotíme to, co bude dobře vypadat na fotce. Říkáme tomu motiv. Co s tím dál?

Jedno si musíme ujasnit hned na začátku. Bavíme se o fotkách, které jsou určené jiným lidem, než jsme my sami. Když si prohlížím vlastní fotky, vybavuji si prostředí, kde jsem je nafotil, také situaci, za které to bylo. Dokonale se v ní vyznám. Dívám se na ni a vracím se v čase. Dýchne na mě okamžik, kdy cvakla spoušť.
Nic z toho nefunguje na člověka, který je cizí a při pořízení fotky nebyl. Z fotky musí být jednoznačně patrné, co se fotilo. Zní to až směšně jednoduše, avšak právě na tom spousta fotek troskotá. Uveďme si to na jednoduchém příkladu. Tohle je záběr z pražského Veleslavína. Kousek od Evropské třídy je idylické zákoutí, připomínající spíš vesnici než město. Má to tam své kouzlo, rád tam občas zajdu. Pořídil jsem tam tuto fotku.



Mně se docela líbí, protože jsem ji vyfotil já, to místo znám a jeho atmosféra mě oslovuje. Vám je pravděpodobně naprosto lhostejná a připadá vám – oprávněně – nečitelná a chaotická. Nevypadá dobře. Není to tedy motiv. Její hlavní chyba spočívá v tom, že z není patrné, co se vlastně fotilo a proč se to fotilo. Fotil se barák v opravě? Ta červená popelnice v popředí? Číhal jsem, až pojede bílé auto, aby mi zaplnilo prázdnou plochu? Nebo dokonce jsem chtěl zachytit zrcadlo tam vlevo u stromu?

Já ovšem vím, že mě nejvíc zaujal ten majestátní dům s napůl opadanou omítkou, s maličkým okénkem ve štítě. On na fotce je, ale není tam jednoznačně. kromě něho je tam spousta jiných věcí, které s ním nemají nic společného. Je to motiv zahrabaný v haraburdí podružností.

Čitelnost
To souvisí s čitelností. Zaujal mě starý dům? Vyfotím tedy starý dům a pokusím se vyloučit všechny rušivé prvky. Nejdřív ale je musím vyloučit ve své hlavě a ve svém oku. Musím si uvědomit, co se vlastně fotí. Ne popelnice, ne zrcadlo, ne auto, fotíme barák. Takže vyfotíme barák a je pak naprosto čitelný, protože je oproštěný od rušivých prvků.



Jak na to
Když si prohlédnete ty obrázky, rychle přijdete na to, v čem byl hlavní trik: ten původní, zmatený, nepřehledný a nesdělný obrázek jsme pořídil z dálky, kdežto ty dva následující z menší vzdálenosti. Šel jsem blíž. Když si uvědomím, co vlastně fotím a co v obrázku ruší, pokusím se to odstranit. Půjdu blíž. Nebo pracuji s objektivem: dnes většina používaných objektivů umí přibližovat a vzdalovat v určitém rozmezí. Říkáme jim trochu komicky zoom. Později o tom šířeji pojednáme a zjistíme, že jít blíž anebo pohnout páčkou nebo prstencem zoomu naprosto není ve výsledku totéž jako jít blíž, ale teď pro začátek si hrajme na to, že to má stejný efekt. Zde je další příklad – nejdřív si ukážeme reálnou situaci, jak se jeví našemu zraku:



Když půjdeme blíž, objevíme ve staré pumpě zajímavý tvar:



Dobře na fotce vypadá to, co je čitelné, zřetelné, jednoznačné. Do třetice si ukažme příklad chaosu.



Staré křeslo jsem oprostil od bince kolem něho prostým přiblížením.



Jít blíž je stará a osvědčená metoda, jak zlepšit výsledky. Legenda fotožurnalistiky Robert Capa řekl: „Nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyli jste dost blízko!“ Ono to samozřejmě neplatí absolutně, a rozhodně to neplatí pro všechny fotografické disciplíny, nicméně ono „jít blíž“ v sobě zahrnuje jednu snahu, kterou musíme mít na mysli vždycky – je třeba odstranit z fotky to, co do ní nepatří a abychom to dokázali, musíme vědět, co do ní patří.