Výměnná optika, to je jedna z hlavních vlastností jak zrcadlovek, tak bezzrcadlovek. Dá se s mírnou dávkou odvahy tvrdit, že je to dokonce jeden z hlavních důvodů, proč si přístroje těchto tříd kupujeme. Nejsme vázáni na jednu kvalitu zobrazení, nejsme natlačeni do jednou pro vždy daného rozmezí zobrazovacího úhlu. Prosté otočení v bajonetovém uchycení, klap a jeden objektiv nahradíme druhým! Jak prosté, jak jednoduché a efektivní. Háček je v tom, že podle statistik na jedno tělo zrcadlovky bez ohledu na značku připadá jeden a půl objektivu. Znamená to tedy, že velký segment uživatelů zrcadlovek si nikdy nekoupí žádný další objektiv a používá jen ten, který má v základní sestavě. A přitom čteme, že Nikon vyrobil už 100 milionů objektivů...

Navíc, výrobci chodí tomuto pohodlnému trendu vstříc. Začalo to někdy před patnácti lety, když přišly na trh první objektivy, konstruované pro zrcadlovky s formátem čipu APS-C. Díky tomu, že mají menší zobrazovací pole, jsou výrobně jednodušší, jejich optické členy jsou menší. A zrodily se první širokorozsahové zoomy. K průkopníkům patřil stabilizovaný Nikkor 18-200/3.5-5.6 , šampionem se stal Tamron, ten dotáhl rozsah až na 18-270 mm. Pak člověk opravdu nepotřeboval žádnou další optiku! K čemu pak ale ta možnost měnit objektivy je? Za takovou otázku by Hurvínek dostal od Spejbla záhlavec. Naštěstí nezůstalo při širokorozsahových zoomech. Podle mých poznatků je ideální rozsah 1:3, dejme tomu 1:4 a co nad to je, bavíme se o objektivech pro zrcadlovky, to už je problémové. Na trhu jsou i kuriozity, jako je třeba Tamron SP 15-30/2.8. Ukázali nám ho pod šturcem na poslední Photokině, na trh přišel loni, velký je jak kilová plechovka fazolí a kreslí pohádkově. Zarážející je ovšem ten rozsah zoomu 1:2. Komentář čtenáře Digineffu: „To už můžu rovnou zoomovat nohami!“ Ale ono to smysl má, přece jen je to pohodlnější, jak jsem se nedávno přesvědčil při ochutnávce dalšího takového monstra, Canonu 11-24/4.0.


Jsou to zvláštní objektivy, svým výkonem ohromující, váhou a rozměry zarážející a cenou závratnou. Trh je ale celosvětový a na ploše glóbu se vždycky najdou lidé, kteří jsou ochotni hladovět, aby si pořídili takové sklo, anebo naopak, kteří za jednu noc v pařížském Ritzu zaplatí víc peněz, než kolik by je stál jeden regál s optikou v Megapixelu.

Bizarní objektivy, to je dobový trend. Ale pytel se roztrhl i s bizarními výrobci. Kde jsou ty časy, kdy tradiční výrobce doplňovala trojice Sigma – Tamron – Tokina! Na Samyang jsme si zvykli, vzali na vědomí, že Rokinon je Samyang v jiném hávu, a už je tu Mitakon od Shenyang Zhongyi Optical and Electronic a je třeba si zvykat na Bower, Sunex a Yongnuo. Čekám, kdy mi dojde shiftová makro - širokoúhlá Laowa, to bude něco! Tyhle objektivy jsou šmahem manuálně ovladatelné, práce s nimi je problematická a výsledky pochybné. Nicméně přinášejí radost z nevšedního zážitku. A kdo by si přál ještě drsnější prožitky, uchyluje se ke konverzním elementům. Začal s tím Sony. Jeho bezzrcadlovky mají funkci „focení bez objektivu“ a když to zapnete, foťák bude fotit, i když mu k bajonetu přilepíte leukoplastem lahvičku od jogurtu. Což jsem teď napsal v rámci žertování, ale věřím, že to někdo vyzkouší. Taky jsem si před časem vyrobil ze záslepky těla Canonu dírkový objektiv!

Obloukem se tedy dostávám ke smyslu výměnné optiky. Někdo ji nevyužije vůbec, někdo problematicky, ale pro někoho je to zdroj radosti z experimentování. Ale abych došel k něčemu, co je k užitku. Zrcadlovka a bezzrcadlovka je vždy, přinejmenším potenciálně, základ systému. Je na každém, jaký systém si vybuduje. Zkušenosti mě dovedly k formulaci, jak ji uvádím ve své knize Digitální fotografie polopatě, že je třeba mít jeden širokoúhlý objektiv a jeden teleobjektiv. Pro full frame je dobré mít širokoúhlý objektiv více méně 17-40 mm, pro APS-C 10-24. Jako teleobjektiv se osvědčuje 70-200, vyrábějí ho prakticky všichni zvedení výrobci a nesetkal jsem se s typem, který by špatně kreslil. Co nad to jest, k radosti může být. Což vám přeji uprostřed horkého léta.