S novinkou v třídě Micro Four Thirds (Olympus – Panasonic, crop factor 2x) jsem vás už seznámil na základě krátkého výjezdu do portugalského Casais, kde mohli novináři testovat přístroj a některé objektivy ve specifických podmínkách přímořského letoviska. Jak se ale bude chovat v našich drsných podmínkách? Tohle otázku jsem si kladl.

Připomenutí základních fakt, znáte-li, přeskočte

Jde o bezzrcadlovku třídy MFT, tedy Micro Four Thirds osazenou snímačem Live MOS 17,3 x 13 mm velkým s efektivním rozlišením 20,33 megapixelů. Tělo má z hořčíkové slitiny a je utěsněné proti vlhkosti a prachu. Snímač je osazen pětiosou stabilizací (tudíž má i funkci sonického odstraňování částeček prachu), přičemž systém spolupracuje se stabilizovanými objektivy v režimu duální stabilizace: inzerováno je prodloužení udržitelného času o 6,5 EV. Elektronický hledáček je čtyřmegový, obraz je tudíž větší než pohled do optického hledáčku plnoformátové zrcadlovky. Rozsah ISO je 100 až 25600, rozsah časů od 60 vteřin do 1/8000, při použití elektronické závěrky až 1/32000, v BULB režimu lze exponovat až 30 minut; životnost závěrky je počítána na 200 tisíc fotografií. Sériové focení nabízí širokou škálu. Při použití mechanické závěrky až 9 fps, nicméně elektronická závěrka umožňuje až 20 fps a v nižším rozlišení dokonce 60 fps při 4K foto. Uložit lze až 60 fotek v RAW a dokonce 600 v JPEG za použití ultrarychlé karty (přístroj má dva sloty, oba jsou kompatibilní s těmito kartami). Max. synchronizační čas pro blesk je 1/250 sec.



Je zde vestavěná wi-fi (i 5GH) a bluetooth, přičemž párování je zajištěno QR kódem – bez obtěžování nějakými hesly. Fyzické vstupy / výstupy jsou USB 3.0, HDMI a je zde slot pro mikrofon i sluchátka, též pro dálkové ovládání. Rozměry jsou 136 x 97 x 92, není tedy o mnoho menší než GH5 (dokonce je o něco tlustší), je ale znatelně lehčí – 658 s baterkou a jednou kartou.

Srovnání
Je nabíledni srovnání jednak s modelem Panasonic GGH5, ale také s Olympusem OM-D E-M1 Mk II. Pokud jde o gé há pětku, tam se uvádí, že je lepší pro video, s tím zkušenosti nemám, nicméně GH5 nabízí rychlejší odběr dat přes HDMI a také USM 3.1 Gen 1 by měl mít příznivější parametry než USB 3.0 používaný na G9. GH5 je větší, G9 má stavový displej na horní stěně… jakož má G9 větší zvětšení elektronického hledáčku a vyšší obnovovací frekvenci. To vše mluví ve prospěch G9. Nicméně v oblasti videa toho GH5 nabízí víc: 10bitový vnitřní zápis 4:2:2 až 400 Mbps, profily V-Log L a HDR a 6K anamorfický režim (širokoúhlý záběr) při 24 fps. Nicméně, detail pro videografy: model G9, tedy ten co nyní zkoumáme, lze průběžně při natáčení videa napájet přes USB port, což GH5 neumožňuje. S objektivem 12-60/3.5-5.6 stojí G9 padesát tisíc, kdežto GH5 stejně osazená stojí 55 tisíc. Pro fotografa je zde volba jednoznačná, pro videografa důvod k přemýšlení. Panasonic G9 bude nepříjemný konkurent i špičkovému Olympusu E-M1 Mk II, ten osazený už letitým 12-50/3.5-6.3 stojí 59 tisíc. V tomto souboji Titánů mi Panasonic G9 vychází jako jednoznačný vítěz.

Ovladatelnost
Rozměrově odpovídá zrcadlovce střední třídy: Canon 80D je tlustší o dva milimetry, o osm vyšší, ale o třináct milimetrů kratší na šířku. Což není na závadu, naopak – přístroj se skvěle drží, zvlášť díky mohutnému gripu, která je nahoře zakončen výstupkem. Ten se opře o prostřední prst a palec opřete o výstupek na zadní stěně. Dlouhodobě si myslím, že miniaturizace fotoaparátu s vážnými ambicemi je pošetilá – zkuste fotit nějakou miniaturou potmě v temperatuře kolem nuly…

Přístroj se zapíná vypínačem u spouště, poloha vypnout - zapnout – zapnout osvětlení stavového displeje; ten svítí, dokud ho zase nevypnete. Za spouští je přední roller a trojice tlačítek – WB, ISO a korekce expozice. Ta WB je dnes zbytečný luxus, automatické vyvážení bílé je už tak dokonalé, že ho v recenzích ani nesleduji. Přeprogramovat ho nelze, ale to není důvod k nářku. Jak si povíme, programovatelných je tu deset dalších tlačítek.



Na horní stěně máme vpravo od hledáčku vedle stavového displeje spoušť videa a zadní roller, vlevo je volič režimů: Kromě inteligentní automatiky je tu čtveřice PASM, tedy program, prioritu času a clony a plný manuál, , dále pak video, dvě pozice uživatelských nastavení a kreativní filtry. Volič  je aretovaný tlačítkem – je třeba tlačítko stisknout, tím se kotouč uvolní a je volným dokud ho opětovným stiskem nearetujete. Pod tímto voličem je volba snímání – jednotlivé obrázky, série včetně té ultrarychlé, jakož i samospoušť a intervalové snímání. Ultrarychlé jsou dvě, frekvence se nastavuje v menu, ale přesný přehled nemáte.

Na zadní stěně je pod hranou přepínání režimu ostření – jednorázové, průběžné a manuální a uprostřed je tlačítko AF/AEL, tím se aretuje expozice a ostření: lze to nastavit tak, aby se tímto tlačítkem dalo ostřit nezávisle na stisknutí spouště. Tím že je vyvýšené, je toto tlačítko dobře nahmatatelné. Vedle něho je joystick pro posun ostřicího bodu.


Zde musím poznamenat, že rozmístění je velmi dobré, ale vyžaduje ostření pravým okem. Já jsem zvyklý ostřit levým okem a nos mi potom překáží. Chyba moje, nikoli Panasonicova. Volitelná Fn tlačítka jsou pak všude, kam se podíváte. Jednička je ve výchozím nastavení navolena na výběr režimu ostření (plocha, zóna, bod atd.), dvojka je Q menu, výběr nejčastěji používaných voleb, trojka nalevo od očnice přepíná displej – hledáček: když displej hned nepotřebujete, je dobře to přepnout jenom na hledáček kvůli šetření baterky. Fn3 a Fn4 jsou vpředu vedle gripu, na trojce je defaultně lupa pro ruční doostření: to ale nejdřív musíte zapnout v uživatelském menu na obr. 3. Tlačítko F4 aktivuje náhled zaclonění, v podstatě nepoužitelná funkce teoreticky sloužící ke kontrole hloubky ostrosti, v praxi nepoužitelná. Dalších pět tlačítek je virtuálních, najdete je na displeji. Navíc je na přední stěně Fn páčka. Po přepnutí dolů se nastaví požadovaná funkce, například bracketing (expozice tří fotek s různou hodnotou – času, ostření, vyvážení bílé, vše je zde volitelné). Menu má šest oddílů a je toho tady k nastavení věru hodně. Ve fotomenu je zajímavostí obr.2 Světla a stíny, tam si lze nastavit křivku, tedy zesílit stíny a zvýraznit jasy. Dole na této obrazovce nastavíte horní limit pro automatické ISO. Pro milovníky sériového focení je obr. 3, kde lze nastavit rychlost a intervaly sériového focení. Na obr. 4 je lahůdka přístrojů Panaconic, dodatečné ostření – kdy přístroj v rozlišení 4K a dokonce 6K vytvoří sérii různě zaostřených fotek a následně lze je spojit do jedné s takřka absolutní hloubkou ostrosti. Na téže obrazovce je Tichý režim – elektronická závěrka je zcela nehlučná. Na obr. 5 se nastaví bracketing, říkají tomu Vějíř, série s různou expoziční dobou. Tenhle vějíř bych si nastavil v uživatelském menu na Fn5, které je jinak celkem k ničemu (v nastavení volby je to na obr. 6 ze 17 možných!). V uživatelském menu v sekci Focus lze nastavit AF senzor oka – ostření na oko portrétované osoby, nicméně spolehlivě to nefunguje. Jak se s ním fotí Nejdřív se musím vrátit k čtyřmegovému hledáčku. O něm si myslím, že bude perspektivně zabiják zrcadlovek, o APS-C nemluvě, ale i plnoformátových. Ten pohled je úžasný, a to jsem měl obnovovací frekvenci jen 60 oken/vteřinu – neměl jsem potřebu navyšovat na plných 120. Obraz jasný, ostrý bez duchů, nádherný obrázek. Ono to dokonce i trochu klame, máme pocit, jaké že děláme nádherné fotky a ono to pak nemusí být tak docela pravda. Fotil jsem převážně objektivem 12-60/2.8-4.0. To je jiná klasa než setový objektiv, jeho cena 27 tisíc je víc než dvojnásobná ceně objektivu dodávaného v kitu. Ale tohle je foťák, který si pořádné sklo zaslouží, to je jako když by někdo koupil audinu a obul ji oježděnými gumami z bazaru nataženými na rezavých plecháčích. Tedy, ne snad, že by ta levnější 12-60ka byla rezavá ojetina – tím jen chci říct, že G9 je extratřída a zaslouží extratřídu optiku, jinak bude v koutě tiše plakat. To souvisí s ostřením. Jak s tímto objektivem, tak s 200/2.8 jsem měl fotku neostrou jen vlastní vinou, nikoli špatným výkonem autofokusu. Rychlost ostření i záznamu, to je dominantní vlastnost tohoto přístroje. Dvacet oken za vteřinu, to přesahuje běžné potřeby. Navíc v režimu 4K/6K foto lze vytáhnout až 18megové fotky z 6K videozáznamu (30 fps). Samozřejmostí jsou volby předběžného záznamu (fotky se po namáčknutí spouště ukládají do vyrovnávací paměti, dokud ji nestisknete, takto získáte fotky šípem prostřelného balónku a podobné taškařice). Už posledně jsem tu prezentoval fotky s vysokým rozlišením 40 respektive 80 megapixelů. Funguje to, ale nějak jsem si tuhle metodu nezamiloval ani na Olympusu, který to zavedl, ani Pentaxu, ten na to navázal. Citlivost, respektive chování v oblasti vyššího ISO odpovídá soudobému standardu v tom smyslu, že to 3200 ISO nejsou významné problémy a nad 3200 ISO už problémy jsou. Výrobce s tím počítá – v automatickém režimu automatika navyšuje při 1/60 vteřiny ISO až do 3200 ISO a poté prodlužuje čas. + Může si to dovolit, protože duální stabilizace pracuje podivuhodně. Připomenu, že stabilizace je zde jednak v objektivu (některém – a ten musí být schopen spolupráce s tímto tělem) , jednak je čip stabilizovaný v pěti osách, a tyto dvě stabilizace spolupracují (až dosud nebylo něco podobného vůbec myslitelné). Ač se mi to nepíše snadno, neboť jsem vždycky psal o stabilizaci ošklivosti, tahle duální stabilizace dokáže ustát 1/20 z ruky při ohnisku 200 mm (= 400 mm ekv.). To je něco, co bychom před pár lety pokládali za holou nemožnost. Poslední silně sledovaný parametr je dynamický rozsah. Ten má smysl pokoušet a zkoušet jen při převodu z RAW. V běžných světelných podmínkách byly výsledky obdobné fotkám z plnoformátu – věnuji tomu srovnání zvláštní článek. Pouze ve zcela extrémních podmínkách se projevil limit – nicméně i na plnoformátu pokládám řeči o rozsahu 12 a více EV za smyšlenku mimo realitu. Přístroj má dosti velkou baterku, rozumně lze očekávat 400 fotek na jedno nabití – záleží i na tom,do jaké míry používáme displej coby hledáček, proto je dobré tlačítko F3 nechat nastavené na ovládání EVF – displej. Shrnutí: Panasonic Lumix G9 je špičková bezzrcadlovka třídy Micro Four Thirds. Ve všech ohledem dosahuje vrcholné úrovně současného vývoje. Je rychlá, skvěle ovladatelná a přizpůsobitelná potřebám uživatele. Obrovskou výhodou celého systému MFT je malá váha a rozměr optiky – samo tělo není zas o tolik lehčí a menší než zrcadlovka střední třídy. Jedinou nevýhodou je slabší výkon v extrémně nízkých světelných hladinách, kde systém MFT se nemůže vyrovnat zejména plnoformátu. Extrémně nízká hladina, tím rozumíme tmu jak v pytli, aby ve věci tmy bylo jasno. Abych vynesl konečný verdikt – je to ten foťák, který po testu nerad vracím, což je nejvyšší ocenění, které umím dát.

Ukázky:
1 až 4 rozsah zoomu 12-60, 18 je dvacetinou z ruky objektivem 400 mm ekv.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12
13 14
15 16
17 18


Chcete znát názor prodejce, znát aktuální prodejní cenu a vidět nové snímky fotoaparátu Panasonic Lumix G9 + objektiv 12-60?