Tady jsem trochu uhnul od zavedeného titulku – Olympus měl svůj plodný rok v šestnáctém, nikoli v sedmnáctém. Pouhé dva modely, to je zdaleka nejhubenější výsledek za celou dobu, co Digineff vydávám – od roku 1999. Není to nic, nad čím by bylo třeba lamentovat – to že firmy mívaly kolem dvaceti modelů ročně, to byla anomálie, která se už nikdy nevrátí. Pokud jde o Olympus, ten naděloval v roce 2016, připomenu aspoň profi model E-M1 Mk II, který učaroval Rosťovi Stachovi natolik, že prodal plnoformátovou výbavu a vydal se na lovy beze zbraní právě s MFT lehkonohou výzbrojí. Letos tedy Oly nabídl modely jenom dva, pátou verzi v modelové řadě Tough a E-M10 Mark III.

Ty modely Tough vypadají jako létající talíř, jsou nezničitelné a utopíte dřív sebe než tougha. Obecně platí pro všechny tyhle drsné foťáky, že jejich periskopová optika je měkčí. Když se ubezpečíme, že nám to nevadí, získáme v případě Tough TG5 příjemně ovladatelný kompakt, který vydrží ponory i pády, případně obé najednou. Je to drsný obrazový zápisník do batohu. Jeho hlavní přednost se tedy moc dobře nedá vyjádřit slovy v recenzi – ta se pozná na cestách, kde přežije podmínky, v nichž jiné fotoaparáty hynou.



Poctivý MFT přístroj střední třídy je E-M10 Mk III. Oproti předchozímu modelu uvedenému takřka přesně před dvěma lety najde rozdíly jen velmi pozorné oko. Snímač je nadále šestnáctimegový, zvýšil se počet zaostřovacích bodů na 121. Čip má pětiosou stabilizaci a systém komunikuje i s optickou stabilizací vybraných objektivů – funguje to i při snímání 4K videa. Vývoj směřoval k usnadnění práce, oznámeno je vylepšení automatického režimu. K záplavě programovatelných tlačítek přibylo jedno „zkratkové tlačítko“, které vede k uživatelské nabídce bez ohledu na to, v jakém režimu snímání je přístroj aktuálně nastaven. V praxi to znamená, že je uživatel naveden na obrázkovou nabídku specifických scénických režimů, jako je portrét, noční scéna, pohyb, krajina, snímky v místnosti nebo makro.