S objektivy Zeiss Milvus jsem vás seznámil v září 2015, kdy je výrobce představil novinářské obci ve švábském Gmundu. V těchto dnech jsem si mohl porovnat patnáctku Milvuse s pět let starým Distagonem o stejné ohniskové vzdálenosti. Ten Distagon stojí 70 tisíc, kdežto Milvus je o čtyři tisíce dražší. Přípona „gon“ naznačuje, že jde o širokoúhlý objektiv. Zeiss to zavedl už ve třicátých létech, pochází to od řeckého „gonia“ = „úhel“. Zavedeno to bylo v roce 1936, kdy Zeiss uvedl Biogon (odvozeno od Biotaru, nástupce Planaru z roku 1896). V roce 1953 přišel Zeiss s jeho modifikací – zrodil se první Distagon. Jeho koncept zůstal v podstatě neměnný dodnes – v aktuálních Distagonech, ale i ve zmíněném Milvusu.


Jeho optické vlastnosti se výrazně zlepšily, ovšem za cenu větších rozměrů a váhy. Uvažovaný Zeiss Distagon 15/2.8 je z roku 2012. Má 15 členů ve dvanácti skupinách, značně se tedy rozrostl oproti modelu z třiapadesátého roku, bylo třeba přidat další členy ke korekci barevné vady a dalších optických vad. Zeiss Milvus 15/2.8 je při stejném počtu členů ještě těžší – má 947 g oproti 730 g. Je ale nepatrně užší a o 35 mm kratší (100 mm oproti 135 mm. Oba objektivy jsou ovšem kovové. Průměr filtru je 95 mm. Na první pohled se liší i svým designem. Zatímco Distagon zachovává tradiční tvary a je nápadný integrální sluneční clonou, Milvus má sličné plynulé tvary a jeho sluneční clona je odnímatelná. Oba objektivy jsou určeny pro plnoformátové zrcadlovky Canon a Nikon (a též APS-C a DX). Mají úhel záběru 1100 a ostří od 11 mm. Zde Distagon vlevo, Milvus vpravo:


Ostření obou objektivu je hladké a plynulé. Od nekonečna do dvou metrů vás dělí jen nepatrný posun. Oba objektivy mají vyznačenu hloubku ostrosti – pásma v závislosti na nastavené cloně.



Jsou v podstatě tři metody, jak s těmi objektivy ručně ostřit. Můžeme ostřit odhadem – nastavením na stupnici. Dále pak je možné hlídat si kontrolku autofokusu v hledáčku – při správném nastavení kontrolka problikne. Nejpřesnější a nejméně pohodlné je ostření na displej při zvětšeném živém náhledu.

Tuto metodu lze doporučit u všech ručně ostřených objektivů, zvláště pak širokoúhlých. Ty obvykle používáme při krajinářské fotografii,eventuálně při focení architektury nebo produktové fotografii, nejlépe pak ze stativu. Pak nám ovšem nic v ručním ostření nebrání. To platí obzvlášť u tak extrémně širokoúhlého objektivu, jako jsou tyto dva širokáče od Zeisse. Živou fotku si lze představit, ovšem je třeba počítat s extrémním zkreslením postav a obličejů. Ukázka je při 1000 ISO, převedeno z RAW, Distagon:


Při fotografování budov je třeba počítat se značným zkreslením. Použitý objektiv je Milvus:



Pokud se ovšem podaří vychytat výšku nad terénem, zkreslení je v míře snesitelnosti a obraz naopak získá velikou hloubku, opět Milvus:



Objektivy s takto širokým úhlem záběru jsou velmi vhodné ke krajinářské práci, kdy zvýrazňují popředí a akcentují perspektivu. Je ovšem třeba dbát na přesné srovnání horizontu, i nepatrná výchylka, jako zde, se nepříjemně projeví. Použit Distagon:



Někdy ovšem je zkreslení ve shodě se záměrem fotografa. V každém případě ale platí, že je třeba se hodně přiblížit ústřednímu motivu, zde je to plastika



Toto jsou, dá se říci, obecné zásady pro použití takto extrémního ohniska.

Specifika Zeisse
Je to bezesporu kvalita kresby. 110 úhel záběru, to je opravdu extrém a výrobce se v konstrukci Distagonu pere s kresbou v rozích, se zkreslením a chromatickou vadou od padesátých let, dá se říci že tři čtvrtiny století – a pere se úspěšně. Kresebné rozdíly mezi starším Distagonem a novým Milvusem jsou minimální, nicméně patrné – a tak kde jde o vrcholnou kvalitu záleží i na maličkostech. Zde je srovnání kresby Distagonu, nejdříve v centru obrazu, tam je průběh v podstatě neměnný napříč rozsahu clon:



V rohu je kresba slabší a zaclonění se trochu projevuje.



Totéž můžeme konstatovat v souvislosti s Milvusem. Zde je střed:



No a zde je kresba v rohu.



K tomu ještě podotknu, že se při práci s těmito objektivy asi zřídka uchýlíme k plné světelnosti – jak při focení krajiny, tak i architektury se bude spíš využívat vyšší clonění. Dále ještě upozorním, že ukázky jsou převedeny z RAW bez doostřování a korekcí, je to tedy, dá se říci, nejsyrovější podoba obrazu.

Shrnutí:
Patnáctimilimetrové objektivy Zeiss patří k nejvyšší třídě kvality i ceny. Volba mezi nimi je těžká, asi bude hrát roli i estetika – Distagon je svým pojetím dnes už hodně retro, kdežto Milvus má ladné tvary a také řešení jeho sluneční clony je velmi praktické. Za zmínku sotjí, že oba extrémní objektivy mají závit na filtr – osobně bych se ale poněkud zdráhal vstoupit do tak delikátního optického systému dalším členem, byť by to byl filtr. Rozumně použitelné jsou tyto objektivy v plnoformátových přístrojích Canon a Nikon, pro APS-C a DX je to asi zbytečný luxus, nehledě k rozměrům a váze. Je to prostě královská kategorie.