Víkend byl v Praze přemotorkovaný, konaly se tam hned dvě výstavy s motocykly spojené, na Výstavišti v Holešovicích a v Letňanech. Se svou Dílnou chodím každoročně do Holešovic, tak tomu i letos. A Canona 5D Mk II jsme osadil Sigmou 35/1.4. Záměrně jsem nechal doma 24-70/4.0 i 17-40. Čím dál více tíhnu k pevnému ohnisku. Kdysi jsem někde napsal, že zoom kazí oko a čím déle o tom přemýšlím, tím víc docházím k závěru, že je to pravda.

Ono tedy, s výhradami. Začnu ale argumentem pro.

Proč pevné ohnisko
Snažíme se nevnímat svět objektově, ale obrazově: vnímat kolem sebe motivy, přičemž motiv je to, co dobře vypadá na fotce. To samozřejmě souvisí s úhlem pohledu. Když si navykneme na objektiv s pevným ohniskem, brzy začneme vnímat prostor kolem sebe jeho úhlem záběru a snadněji objevíme motiv. Takže teoreticky vzatu bychom měli vystačit s dvěma třemi objektivy s pevným ohniskem. Jakými? na to odpovím šalamounsky – záleží a tom, co fotíte. Nicméně ta přetatřicítka, to je ohnisko, na kterém se asi shodne hodně lidí. Zde zvolám pozor: bavíme se o 35 mm na kinofilmový formát, takže pro APS-C formát je to fyzicky cca 23-24 mm. Však taky fenomenální kompakt Fujifilm X100 (ve variantách) je osazen nevýměnným objektivem s ohniskem 23 mm na F2.0, protože má čip APS-C. A jsme na něm zhruba na úhlu záměru, jaký má moje Sigma.

Když tedy budu fotit pevnou pětatřícou (nebo osmadvacítkou, nebo čtyřiadvacítkou, zkrátka, vsadím na pevné ohnisko), začnu se brzy dívat tak, jak to vidí objektiv a snadněji se orientuju v chaosu okolního světa.

Proč zoom
Pokud fotograficky pracuji na nějakém dynamickém tématu, nemohu vždycky volit úhel záběru. Typicky ve sportu: i na té výstavě v Holešovicích předváděli kaskadéři svoje kumšty. Pak musím toho borce sledovat zoomem, abych ho držel v záběru. Těžko budu v nějaké mele čekat, až mi situace ideálně naběhne do zorného úhlu mého pevného objektivu. Spíš si ten úhel přizpůsobím zoomováním podle situace. Pro fotoreportéra je zpravidla zoom výhodnější než pevné ohnisko, dává mu větší volnost. Alibistické slůvko „zpravidla“ dodávám proto, že jsou samozřejmě reportáži, kteří fotí s pevným ohniskem – zpravidla širokoúhlým.

Proč 35 mm Já naštěstí nemusel dělat žádnou repo a šel jsem na výstavu s tím, že si budu fotit co chci a jak chci. Volil jsem pětatřícu, protože:

  • má úhel záběru skoro 64 stupňů (na formát 24 x 36 mm)
  • ten je dost široký, abych mohl zabrat motiv tak, aby vyplnil aspoň 1 / 3 plochy a přitom zachytil prostředí
  • není tak moc široký, aby zkreslil prostor, aby neúměrně zmenšil pozadí oproti zobrazovanému motivu v popředí
  • nedeformuje postavu, nedělá velkou hlavu oproti malému tělu
  • No a pětatřícu Sigmu, protože je skvělá.

Takhle vykreslí detaily pleti na momentní fotce snímané stopětadvacetinou při F1,6 na 100 ISO, zobrazení při 100%:


Jistě je možno pomyslet na ještě ostřejší kresbu, ale pro moji potřebu toto naprosto perfektně vyhovuje. Teď k té praxi. Toto je ukázka, kdy mám dostatečně velký hlavní motiv a je vidět prostředí, ve které se děj odehrává:


Tady je druhá varianta – model je stejně sympatický, třebaže z mého pohledu poněkud méně půvabný než prve. Opět – máme ho čitelný a je naprosto přehledné prostředí. Kdybych to fotil jinak molu oblíbenou 17kou, byla by postava zkreslená. Za pětatříca vede k sevřenějšímu vyjádření, nicméně prostor tam zůstává.


Ve své rubrice Polopatě, která je přípravou na páté vydání knihy Digitální fotografie polopatě (vyjde letos na podzim v Computer Pressu) mám své Desatero, ve kterém mám Pravidlo tří: tři jsou ideální počet, když je na fotce víc lidí, hrozí nebezpečí zmatku. Pěknou ilustrací je tato skupinka, která vypadá (a není) jako Svatá motorkářská rodina:


Takže jsem věru nezalitoval, že jsem nechal zoom doma. Chce to ovšem nezapomenout na základní pravidlo práce se širokoúhlým objektivem – v živé fotografii – být motivu dostatečně blízko a holt, pokud to jsou lidé, komunikovat s nimi.


Bez domluvy bychom taky mohli mít tu pětatřícu omlácenou o hlavu, třeba zrovna od téhle dračice.