V nejvyšší profi třídě nahradil tento model D5 dosavadního krále, model D4S. Pověst si hned získal tu nejlepší, hlavně kvůli rychlosti ostření i snímání a kvůli výkonu v nízkých světelných hladinách. Jelikož jsem starý tmář, jeho počínání při vysokém ISO mě zajímalo nejvíce.

Připomenu, že volitelnost citlivosti je neoddiskutovatelná (a zdaleka ne jediná) přednost digi vůči analogu. Nicméně si neškodí připomenout, že při navyšování ISO (tedy zvyšování citlivosti) se vůbec nemění fyzické vlastnosti přístroje. Vždy jde o zesílení signálu a hlavní problém tohoto procesu je oddělení skutečného signálu, tedy informace, která vzniká tím, že světelné paprsky ve fotodiodách vybudí elektrický náboj (a ten je úměrný světelnému toku), od parazitního elektrického náboje, který ve fotodiodách vzniká vlivem tepla a elektromagnetického záření v prostoru kolem nás.

Když budeme zkoumat vlastnosti daného fotoaparátu, je třeba brát v úvahu, že nastavení na určitý stupeň ISO znamená určité zesílení, ale je velký rozdíl, kdy na vysoké ISO fotím za vcelku slušné světelné hladiny anebo když fotím v nízké světelné hladině. Při stejném ISO pak můžeme dojít k zcela rozdílným zjištěním stran kresby a šumu. První ukázka je pořízena při 4000 ISO za podvečerního světla:


Druhá ukázka je v cirkuse, opět při 4000 ISO, nicméně za zcela odlišné světelné hladiny.


Ten cirkus – byl to Humberto, představení v Chrudimi, byl můj zkušební terén.
Moje zásada: ostrost souvisí s rychlostí závěrky, přičemž jde o přímou úměru. Čím kratší expoziční doba, tím roste šance na ostrou fotku – ale zároveň stoupá nárok na citlivost. Zde je akrobatka Humberta, 1/800 při 36 tisících ISO. Jde o fotku v JPEG, souběžně pořízenou s RAW.


Kde ten přístroj má své limity? Tato ukázka je pořízena v podstatě potmě, bez přímého osvětlení, při 180 tisících ISO. Je tam šum? Aby nebyl, ale je to 180 tisíc ISO…


Limitní citlivost je zřejmě zachycena zde. 204 tisíc ISO, muž ve světle je vcelku dobře čitelný, nicméně zastíněné partie se rozpadají.


Takže zpátky na zemi. Kde jsou limity praktické použitelnosti? Je v této souvislosti třeba vzít v úvahu, že vysoké ISO má opodstatnění vždy v živé fotografii, nikoli statické. Nikon D5 je profi fotoaparát určený především k dynamické fotografii reportážního typu. Sport, to nepochybně je jeho doména. Jen tvrdošíjný pídil a pixelpich se bude pozastavovat nad šumem na snímku Petry Kvitové ve finále bronzového souboje. Nicméně jsem zkusil i statickou fotografii. Donedávna by limit rozumné použitelnosti 5000 ISO. Na této ukázce je fotka vcelku měkčí, nicméně dobře použitelná – je to neupravovaná fotka v JPEG, pořízená souběžně s RAW.


Mě neuráží ani 12800 ISO:


Podle mého vkusu je snesitelná i fotka při 25600 ISO:


Citlivost 51 tisíc podle mého názoru už dosahuje limitu. Tady jsou stopy zápasu procesoru s šumem už hodně zřetelné, a to jde o fotografii pořízenou v nízké světelné hladině, ale při jednolitém světle.


Takže 5600 ISO – zachyceni nadšení posluchači Woodstocku v Olešku – je co se šumu týče v pohodě.


12800 ISO v RAW po malé úpravě – zde stažení světel a prosvětlení stínů – taky vede k uspokojivému výsledku.


No a když si řeknu, že mě ten šum zas tak moc nevadí, i těch 40 tisíc ISO mi přijde jako docela snesitelná citlivost.


Mám monitor Eizo s 25600 body, obraz na ploše je v podstatě 40x30 cm. Ale když ho zmenším na A4, žádný šum vidět není.

Závěrem ovšem podotknu, že se bavíme o state of art, špičkovém fotoaparátu na nejvyšší příčce techniky 2016. Limity běžných fotoaparátů jsou skromnější: kompakt do 1600 ISO, APS-C do 3600 ISO a běžný full frame… jak který. Tenhle je neběžný a podle mého názoru jeho limit při standardních světelných podmínkách je 25600 ISO.