Hypochondr je člověk, který se hrabe ve svém domnělém onemocnění, přitom je zdravý jako řepa. Setkal jsem se s mnoha případy hypochondrie fotografické… a trpíme jí tak trochu asi všichni. Týká se to nejčastěji objektivů. Větu „mně to nějak špatně kreslí“ jsem slyšel bezpočtukrát. Naprosto nechci otázku kresby zlehčovat. V objektivech jsou opravdu velké rozdíly a rozdíly dovedou být i mezi jednotlivými kusy a proto opravdu seriózní test objektivu se musí provést ideálně na větším množství kusů daného modelu. Což v našich podmínkách možné není. Mířím tím opravdu k závěru, že některý typ objektivu opravdu nemusí být zrovna skvělý. To je ovšem fyzikální vlastnost, nikoli projev fotografické hypochondrie.

Kořeny hypochondrie
Zde se dostávám do území úvah. Sám hypochondrií netrpím, jelikož vycházím z předpokladu, že ano, jsou LEPŠÍ a dokonce MNOHEM LEPŠÍ objektivy než mám, ale kdybych je měl, moje fotky by určitě NEBYLY LEPŠÍ natož pan MNOHEM LEPŠÍ než jsou, jelikož je to VE VOKU a ne v objektivu. Ze starých dob analogu si nepamatuju, že by si kresbou objektivu někdo vážně lámal hlavu, pokud mu neupadl na beton a na jednu půlku neoslepl. To proto, že fotka byla papírová, nejvíce 18 x 24 mm a když 30 x 40, to bylo něco a 50 x 60 byl výstavní formát a to nikdo neděla, nebo skoro nikdo.



Dnes nikdo papírové fotky nedělá a čumí na ně na monitoru počítače. Zrovna koukám na parametry opravdu spotřebního monitoru , hápéčko za tři tisíce: má rozlišení 1920 x 1080 a má úhlopříčku 22 palců, tedy je široký zhruba půl metru. Dnešní foťáky do deseti tisíc korun mívají běžně rozlišení 24 megapixelů, tedy 6000 x 4000 bodů. Znamená to, že na tu placku za tři litry se fotka vejde na třikrát a něco, tudíž je při 100% zvětšení půl druhého metru široká. Když ji nezvětšíme na 100% a otevřeme ji, aby byla na monitoru celá, jsme vice méně blízko tomu, čemu se říkal výstavní formát. Troufnu si tvrdit, že při tomto zobrazení máme pocit ostré kresby KAŽDÉHO MODERNÍHO OBJEKTIVU. Pochybnosti nastávají až při tom 100% zvětšení, tedy ve formátu fotky, jakou nikdo nikdy nebude realizovat.
Je to pitomost? Ano, je to pitomost.

Léčba hypochondrie
Ono je to s tou hypochondrií jako s paranoiou: když trpíte paranoiou, neznamená to, že po vás nejdou. Je užitečné si přece jen zkontrolovat, jestli je ten objektiv v pořádku. Ze zkoušky musíme vyloučit faktory, které samy o sobě působí neostrost: je to třes rukou a šum vysokého ISO. Viděl jsem mnoho obrázků hypochondrů: podívejte jak blbě to kreslí, a ono to bylo 1/25 z ruky při 1200 ISO. Ideální kresbu vygeneruje elektronika našeho aparátu při výchozí hodnotě ISO, někdy to bývá 100, někdy 200 ISO. Pokud jde o třes rukou, ten bývá minimální, jakmile rychlost závěrky má hodnotu čtyřnásobku ekvivalentu ohniskové vzdálenosti. Dospěl jsem k tomu experimentálně, je to samozřejmě individuální, někdo udrží i delší časy, ale obecně to platí.

Dám příklad:
Máme objektiv s fyzickým ohniskem 50 mm a čip APS-C s prodlužovacím faktorem 1,5x, tedy ekvivalent 1/75 vteřiny. Bezpečná rychlost závěrky je tudíž krát 4, tedy 1/300 vteřiny. Opakuji, že nějaký Klepingr roztřese i třísetinu a střelec Sokolí Oko udrží patnáctinu. Mluvím ale o standardu.
Takto nafotím referenční obrázky. V podstatě je nejlepší vyfotit něčí obličej. Nemusí vyplňovat celý záběr, ale měl by zaujímat aspoň třetinu plochy. Pokud správně zaostříme na oko, měli bychom rozeznat kresbu duhovky a žilky v bělmu. Pak je to opravdu ostře kreslící objektiv. zdaleka ne každý je toho schopen. Pak je dobré si obstarat od kamaráda stejný objektiv a udělat srovnávací pokusy. Zoner ve svém Správci či Průzkumníku (oni mají zálibu ve změnách rozhraní a terminologii, záleží tedy na použité verzi) mají skvělou funkci Porovnat obrázky, ve verzi X je hodně vylepšená) a v ní snadno referenční fotky porovnáte pěkně vedle sebe (dvě až čtyři fotky, ve verzi X ještě víc), nejlépe dvě fotky. Pak bude záležet na zdravém rozumu, zdali se necháte hypochondrií zlomit.

Chyby objektivu
Můžete objevit i závady. Tedy, úbytek ostrosti v rozích není chyba, to je vlastnost, právě tak jako tmavnutí ke krajům, tzv. vinětace. Moderní fotoaparáty mají v sobě korekční funkci a eventuální optické vady jsou schopné napravit. To někdy vede k iluzivním představám o kvalitách objektivu…

Nicméně někdy opravdu objektiv trochu švindluje, a to nejčastěji tím, že na něco zaostříte a ono se to vyfotí o něco před nebo o něco vzad. Dá se to měřit, jsou na to speciální udělátka, nejlépe ale je fotit obličej: zaostříte bodově na oko a když bude oko neostré a zaostří se špička nosu nebo ucho, pak víte, že nejste hypochondr. Musíte to ale udělal několikrát, aby to bylo bezpečné. Nejlépe pak ze stativu vyfotit stejný záběr v režimu živého náhledu: zaostřit ručně na displej a exponovat a pak fotit stejně, ale s AF. Moderní přístroje mají v setupu funkci mikroadjustace, anebo vám to udělá servis.

Nicméně tvrdím, že toto je jemnost, kterou není třeba si moc lámat hlavu. Foťte pro radost a s radostí a kašlete na to, jestli váš objektiv pá podání o pět čárek na milimetr víc nebo míň.