Nástup bezzrcadlovek je bezesporu událostí roku 2018, co se vývoje fotografické techniky týká. Canon s Nikonem jsou už venku, Panasonic se teprve chystá, nicméně zveřejněné parametry napovídají, že to bude silný hráč: navíc má za sebou rozsáhlou komunitu uživatelů bezzrcadlovek MFT, tedy Micro Four Thirds, kteří jsou zvyklí na elektronické hledáčky.

Při nástupu každého nového systému vypuká hlad po optice. Tak tomu bylo při přechodu z Fourt Thirds na Micro Four Thirds, tehdy to zasáhlo Olympus, který s FT začal, byl jeho průkopníkem, laboroval se zrcadlovkami, byl první výrobce zrcadlovky schopné živého náhledu (tedy pozorování záběru na displeji, jako to mají kompakty) a nakonec ho Panasonic se sou řadou G předběhl s bezzrcadlovkami třídy Micro Four Thirds. Tehdy Olympus nabídl k přechodu redukci, ovšem zkušenosti s touto redukcí nebyly valné, její základní vlastností byla pomalost. Totéž se opakovalo, když Canon zavedl APS-C bezzrcadlovky a nabídl redukci pro běžné objektivy určené k zrcadlovkám. Opět ta pomalost bylo něco, na co nebylo snadné si zvyknout. Nová generace redukcí Canon ale už chodí jedna radost, kdežto Olympus žádné redukce nepotřebuje, protože za těch deset let se MFT narodilo nepočítaně.

Nutno podotknout, že redukce Canon a Nikon neblahou pomalostí netrpí. To je výhoda těch, kdo přicházejí do technologické arény v dalších vlnách. IBM si také počkal s domácími počítači, až mu Apple vytvoří trh.

Tak tedy redukce. Nicméně nepropadejme představě, že redukcemi to končí. Canon oznámil, že v roce 2019 nedá na trh žádné objektivy pro zrcadlovky EOS a soustředí se jen na R systém, čekáme čtyři objektivy. Nový systém totiž získá ten svůj pravý smysl, až se speciálně konstruovanými objektivy. Tedy, aby bylo jasno – nečekejme žádnou závratnou změnu v kresbě. Optické vlastnosti se samozřejmě budou nadále zlepšovat, kresba bude lepší v rozích, ubude chromatické vady, ale bude to zlepšování už dobrého. Rozhodně ale se dá čekat zmenšování rozměrů a váhy. Vidíme to na poslední novince optické divize Sonyho, na širokoúhlém 24/1.4 GM. Velmi široký, ultrasvětelný objektiv váží 445 g, kdežto obdobný Canon váží 650 g. Přitom Sony není o nic ošizený, naopak.

Kouzlo spočívá v sečné vzdálenosti, tedy ve vzdálenosti roviny bajonetu od roviny čipu. Canon ji má 20 mm, Sony 18 mm a Nikon dokonce jen 16 mm – jedná se o bezzrcadlovky. Zrcadlovky Canon mají tuto vzdálenost 44 mm a Nikon 46,5. Ta nebyla stanovena nahodile, je třeba určitý prostor pro pohyb zrcátka. Vzniká z toho problém, jak to zařídit, aby bylo možno konstruovat objektiv s kratší ohniskovou vzdáleností, než je vzdálenost bajonetu od čipu (dříve od filmu).

Řeší se to retrofokusem, totiž optickým trikem, který se dřív používal naopak ke zkracování ohnisek dlouhoohniskových objektivů. Na konec optické soustavy se vsadila skupina s čočkami rozptylkami a tím vznikl objektiv, kterému se technicky korektně říká teleobjektiv. Běžně se toho slova používá pro dlouhoohniskové objektivy, ale technicky ten pojem poukazuje na rozptylky v zadní části. Ty reverzní tele-foto širokáče mají naopak rozptylky v přední části. Srovnnání vidíme na schematech, vlvo moderní širokáč Zeiss, vpravo portrétní objektiv stejné firmy.


Jsou po všech stránkách náročné, na výpočet i na výrobu. To je důvod, proč jsou širokáče tak velké a těžké. Když se podíváme na schema i moderního 24/1.4 Sony pro E systém se sečnou vzdáleností 18 mm, ten retro-telefoto element v něm nalezneme také, ale je podstatně menší, než jsme u objektivů s takovým ohniskem a takovou světelností zvyklí.

V tomto směru teď vývoj půjde – a to je argument ve prospěch bezzrcadlovek: i v tomto ohledu je další vývoj představitelný, kdežto v zrcadlovkách se už v mnohém ohledu dosáhlo takové úrovně, že nějaký dramatický pokrok se nedá čekat.