Tuhle otázku jsem vyslovil před pěti lety na základě mailu pana R.K. Náhodou jsem na tu polemiku kápnul v těchto dnech. Vida, ona má smysl dodnes. Pan E.K. napsal:

Proč ne černobílá fotografie ? Důvody jsou dva. Ten první : Černobílá fotografie je archaický zastaralý výrazový prostředek a osobně příliš nechápu, proč se tolik fotografů snaží, aby jejich fotky vypadaly, že jsou padesát nebo i více let staré. Na podzim jsem viděl v Mánesu výstavu Roberta Vana, kde byla spousta fotografií ( až moc ), které byly sice z různých období, ale vypadaly tak nějak všechny stejně - stáří nejmíň padesát šedesát let. Proč ? Každý trochu ambiciozní kumštýř by se přece neměl snažit ustrnout. A také by měl volit výrazové prostředky, které odpovídají jeho době , i když chápu, že Picassem každý být nemůže. Vámi zmiňovaný Josef Sudek nebo třeba Brassai a mnoho a mnoho jiných měl výsostné právo fotografovat černobíle. Odpovídalo to jejich době a nakonec jiná možnost ani nebyla. Dnes je situace zcela jiná. Naprostá většina fotografů má ale zcela prozaický důvod, proč fotografovat černobíle ( tedy degradovat barevné soubory na černobílé grafickým programem počítače ). A to je ten druhý důvod, proč ne černobílá fotografie. Není to žádný objev a sám jste to naznačil. Černobílá je prostě kouzelný proutek, který dokáže z podprůměrné, průměrné i kýčovité fotky udělat vizuálně a na první pohled zdání kvality, až dokonce zdání umění. A proto došlo k tak masivnímu zneužívání černobílé fotografie tou spoustou ambiciozních diletantů. Černobílá je asi ten nejsilnější výrazový prostředek fotografie a byl by i v dnešní době ten nejpřirozenější. Jenže díky těmhle lidem, kteří způsobili jeho inflaci, je prostě pro dobrého fotografa tabu. Nedá se nic dělat, jen čekat jestli to pomine. Nevypadá to na to. Dokonce je oficiálně šířena fáma, že černobílá fotografie je na vyšším stupni než barevná, že je to vrchol fotografie. Je to zcela naopak. Barevná fotografie, která má stejnou vizuální i emocionální účinnost, jako fotografie černobílá, je velká vzácnost, a je velice těžké toho dosáhnout. Málokdy je tato pravda slyšet. Jeden z mála, kdo tohle potvrdil je Antonín Kratochvíl, který je znám právě černobílými fotografiemi. Tomu se může říkat odvaha.

 

 


 

Určitě souhlasím s tezí, že někteří lidé chápou čb fotografii jako "kouzelný proutek, který dokáže z podprůměrné, průměrné i kýčovité fotky udělat vizuálně a na první pohled zdání kvality, až dokonce zdání umění". Nicméně o nějakém tabu bych si netroufal hovořit.

Černobílá fotografie má oproti barevné výhodu, že je o krok dál od reality, je tedy z podstaty sama sebe abstraktnější. To je její kouzlo. Například v divadelní fotografii jednoznačně převládá černobílá fotografie, kdežto ta barevná je zpravidla (ne vždycky!) spíš dokumentární, jako by to byl mechanický zápis. Další velká oblast fotografie je akt. Před časem jsme měli tady v IDIFu soutěž černobílý akt a sešla se spousta velmi dobrých snímků.

Moje námitka ale směřuje k něčemu jinému, k pojetí fotografie jako umění. Dospěl jsem k šalamounské definici, že umění je to, co funguje jako umění, bez ohledu na to, jestli je to barevné nebo nebarevné, šišaté nebo kulaté. A to "fungování" se pozná ne podle definic, podle toho, že dílo splňuje ta či ona kritéria. Jan Saudek je světový umělec. Fotografuje černobíle na svitkový film Pentaconsixem a pak ty fotky koloruje. Co s tím?

Takže bych byl velice opatrný nejen s pojmem "umění", ale i s pojmem "dobrý fotograf". Nevím co to je. Profesionál? Amatér? Nad Františkem Dostálem, a že jsem s ním ve styku třicet let, kde kdo ohrnoval nos, že fotí blbosti, jako že jde chlap a má na ruce navlečenou záchodovou mísu. Dnes se ukázalo, že vybudoval zásadní a osobitý pohled na svoji dobu. To před tím nebyl dobrý fotograf a najednou je z něho na stará kolena dobrý fotograf, a ti, co byli tenkrát před 30 lety dobří fotografové a po jejich fotkách neštěkne pes ztratili tu dobrost?

Je to všechno zapeklité.