Kdo sleduje náš Facebook ví, že jsem v dubnu byl s Ljubou dva týdny v Japonsku. Fotili jsme tam zahrady ve městech Kjóto a Nara. Velmi často jsem tam použil techniku panorama místo širokoúhlého objektivu.

Měl jsem Canona 5D Mk III a k němu tři objektivy, canonské 24-70/4.0 a 70-300/4.0-5.6 a Sigmu 35/1.4. Krajinářský 17-40/4.0 jsem nechal doma. Šel jsem fotit zahrady nikoli krajiny, to byl ten důvod. Objektiv 17 mm na plnoformátové zrcadlovce 24x36 mm (na APS-C to odpovídá zhruba 10 mm objektivu) už hodně zvýrazňuje popředí. Určité zkreslení působí zajímavě v krajině a často toho efektu používám, ale v zahradách by mohlo rušit. Proto jsem si vzal spíš univerzální objektiv 24-70, přičemž ono těch 24 mm na full frame je taky docela slušný širokáč.

Počítal jsme s tím, že v určitých situacích budu se svým ohniskem dlouhý, že se do prostoru nevejdu. A k tomu slouží technika panorama. Ukážeme si to na příkladu.

Zalíbilo se mi v Naře v prostorách templu Kasuga Taisha hodně zastrčené zákoutí, stranou turisticky obléhaných míst. Takto vypadá, když jsem ho zachytil objektivem s ohniskem 24 mm.


Takto vypadá stejný záběr, pořízený metodou panoramatického snímku.


Srovnejte si oba obrázky. Oba mají poměr stran 3:2, tedy klasický kinofilmový rozměr. Ten spodní ale má jiné uspořádání, jinou perspektivu. Ten obelisk s nápisem je více čelně – a je to takové jaksi usazené. Skládá se ze čtyř obrázků:


Obrázky jsou pořízeny na výšku - to je důležitá zásada. Postavením na výšku se rozšíří úhel záběru jak nahoru, tak dolů, to je první benefit. Tím, že jsou na šířku, výsledek je užší – ideální je, aby byl kolem poměru stran 3:2. A podstatné jsou přesahy. Nic nezkazíte 40 – 50% přesahem. Software si s tím poradí. Je dobře si nechat na všech stranách rezervu – při lepení dohromady se hodně materiálu ztratí, jak hned uvidíme.

Určitý problém nastává se změnou úhlu záběru při otáčení. Pokaždé, kdy s přístrojem hneme stranou, rozhodíme perspektivu. Ideální je najít si tzv. nodální bod (vysvětloval jsem to tu mockrát, naposledy zde). Vtip je v tom, že když se otáčíme s fotoaparátem v ruce jako holub na báni. Lepší je použití stativu, jenže tam se aparát točí kolem svislé osy trojnožky a i potom nastanou rozdíly, tzv. paralaxa. Skutečně přesná definice uzlového nebo nodálního bodu je docela složitý proces, vázaný i na typ použitého objektivu.

Já jsme se držel staré praktiky – uzlový bod je někde uprostřed objektivu. Takže jsem fotil na live view (přímý náhled, zobrazení obrazu na displeji), opřel jsem levou ruku loktem o bok a střed objektivu opřel o palec levé ruky vytrčený vzhůru. Fotoaparát jsem držel shora, na výšku, jemně vyvažoval, otáček a postupně exponoval. Zcela přesné to není, ale je to rychlé, nic nepotřebuju kromě levé ruky a komu se to nelíbí, ať si koupí nástavec Nodal Ninja a fotí přesně. Shrnu – základ je ve formátu na výšku, exponuje se postupně a samozřejmě v plně manuálním režimu, aby se zachovala stejná expozice.

Pokud budu fotit v RAW (což budu), je pak třeba vyvolat rawy v dávce, čímž navazuji na článek o rawech. Jen dávka mi zajistí, aby byly všechny vyvolány stejně. Ty čtyři snímky, to je z praktického hlediska asi tak ideální počet, pak se snadno dostanu do poměru stran 3:2.

Jaký software
Existuje velké množství programů na lepení dílčích snímků dohromady. Populární je PTGui, stojí jako licence pro jednotlivce 2700 Kč s DPH a věřte, že je to velmi dobrá investice. Práce je s tím jednoduchá. Natáhnete fotky (celkem libovolné množství, lze i skládat ve více řadách):


Pak si chvilku hrajete, aby to dobře vypadalo:


Nakonec to odsouhlasíte – zde se nastaví, jak to má být veliké. Ony v základním nastavení vycházejí obrovské plachty, zde je to před 50 milionů pixelů. I to lze nechat, máte najednou padesátimegový foťák!


Já to trochu pokrotil na 24 mega. Od této chvíle s tím mohu editovat podle ctěné libosti. Teď je to před editací:


Méně náročnou variantu může zvolit uživatel Zoneru Photo Studia- ZPS už tradičně umí velmi dobře dělat panoramata a nic nemusíte kupovat.

Je to technika použitelná v exteriéru i uvnitř. Problémy nastávají, když máte v popředí nějakou výraznou linii – třeba byste z mostu fotili řeku a měli na fotkách zábradlí. Ale na to přijdete záhy sami, až budete déle experimentovat.