Tohle je opravdu jen pro nezasvěcené… Nicméně, díky tomu, že dnešní fotoaparáty mají skutečně výborně fungující automatiku, je mezi námi hodně lidí, kteří netuší, co vlastně ta automatika vyvádí. Pro ně je určeno těchto pár řádků.

Popud k napsání mi dala paní, která se mi vyznala z bezradnosti nad časy a clonami a isy. A že si neví rady. Odpověděl jsem jí asi toto:

To se všechno časem poddá. Ono je to celkem jednoduché:
Máte čip, citlivou vrstvu, film, to je jedno co to je, my máme v digi fotoaparátech čip. A je logické, že čím míň světla na čip dopadne, tím musí déle svítit, aby vznikl obrázek. Čím je ho víc, tím kratší dobu potřebuje k osvitu. To je základní úměra. Je to jako s vodovodem a hrnkem. Když do hrnku lejeme vodu přiškrceným kohoutkem, naplnění potrvá déle než když kohoutek roztočíme.

Ten čip může mít různou citlivost, označujeme ji v ISO. A zase je tu úměra. Čím je citlivost vyšší (větší číslo ISO), tím kratší dobu potřebujeme k osvitu. A naopak, když klesá citlivost, musí se doba prodloužit.

A teď k tomu světlu. Jeho intenzita je různá – ve dne za sluníčka, pod mrakem, za šera, v noci. Čím je ho míň, tím delší dobu ho musíme pouštět na čip.
To je jeden faktor – nestejného světla: kolik ho obecně je.
Druhý faktor je technický, to je clona v objektivu. Funguje stejně jako duhovka v oku, stahuje se a roztahuje. Když je roztažená, prochází víc světla, když je stažená, prochází míň světla. No a platí to co jsem napsal nahoře, čím je ho míň, tím déle musíme nechat světlo působit, aby vznikl obrázek.


Když to takhle rozdělíme, je to jednoduché. Potíž ale vzniká z toho, že ty faktory jsou vlastně čtyři:
1. světlo venku
2. clona omezující průchod světla
3. zařízení ovlivňující délku působení - závěrka
4. citlivá vrstva, v digi je to snímač neboli čip

Tyhle čtyři faktory, světlo, clona, čas a citlivost, musí být v rovnováze. Naštěstí se o to stará automatika. Když nastavíme aparát na plný automat (obvykle je to ikonka zeleného foťáčku), přístroj se o rovnováhu postará. Pak problémy se správným zobrazením – skoro – odpadají. Je tam ale jedno úskalí, a to je ten čas. Když je moc dlouhý, hrozí rozmazání snímku, protože se nám všem chvějí ruce, někomu víc, někomu míň, ale nějak každému. To se pak musí hlídat. Když vidím, že mi automat nastavil 1/15 vteřiny, musím zasáhnout – a to je pak trochu vyšší dívčí a o tom někdy jindy. Smysl tohoto povídání je základní vysvětlení, jak je to s tím světlem, clonou, časem a citlivostí. V praxi tedy...

Když fotíme potmě, potřebujeme vysokou citlivost, co nejmenší clonu a dlouhý čas (tak dlouhý, kolik dokážeme udržet bez rozmazání.


Když fotíme v poledne na poušti, potřebujeme nízkou citlivost, co největší clonu a krátký čas .