Koupíte si bundu a ta má kapsy. To je dobře. Potřebujeme kapsy. Načež zjistíte, že vaše bunda má vnitřní kapsy pobočních kapes a pak ještě jedny šikmé, co vedou za tyhle boční a pak ještě na prsou dvoje a zevnitř náprsní se dvěma oddíly a pod ní malou pro zapalovač a vizitky a na rukávech… Zkrátka, výrobce předpokládá, že je praktické mít kapsy a když jejich počet zdvojnásobí, ztupluje užitnou hodnotu vaší bundy.

Vy pak nad tím (nebo v tom) stojíte a zuříte, protože vám někde chrastí klíče a zvenčí je nahmatáte poklepem, ale ne a ne je vylovit z toho kapesního labyrintu.

Obdobný proces sleduji na fotoaparátech. Najdeme na něm tlačítko označené Fn, vždycky jsem si myslel, že je to od slova Funkce a možná, že jsem si to myslel správně. K tlačítku vskutku byla přiřazena nějaká funkce a pak v menu blo možno ji nahradit jinou funkcí. Třeba focení v RAW. Nebo HDR režim. Nebo cokoli z nabídky. Pak se začala Fn tlačítka číslovat. Jednička, dvojka… Někde napočítáte osm funkčních tlačítek a v reklamách se vám výrobce bude chlubit, že k osmi fyzickým tlačítkům máte k disposici ještě čtyři virtuální na displeji a na každé to tlačítko můžete přiřadit jednu z šestnácti nabízených funkcí. A aby toho nebylo málo, tak třeba Olympus má např. na modelu E-M5 Mk II páčku a když ji máte v poloze jedna, všechna ta funkční tlačítka tvoří jeden soubor a při poloze párky dva je to druhý soubor. Když se potom začnete zabývat uživatelským nastavením, přičemž slušný foťák mívá čtyři, dojdete k počtu možných kombinací, jež přesahují počet atomů ve známém vesmíru.

Přeháním jen maličko.
Druhý extrém nabízí Leica, na některých modelech se nedá nastavit prakticky nic s poukazem na to, že fotograf nic nepotřebuje.


Neberte to jako kritiku, je to prostě konstatování stavu. Celý ten princip znám už dlouho – před dvaceti lety, kdy se rozbíhal internet, začala móda personalizovaných internetových stránek. Váš oblíbený informační server vám umožnil si nakonfigurovat, jestli chcete více sportu a žádnou kulturu a zprávy domácí a zahraniční v poměru 6:4 ve prospěch domácích atd. Přešlo to rychle. Byl jsem u toho a tudíž tu vnitřní historii znám: službu užívalo takové minimum lidí, že vymizela. Na internetu je to jednoduché tam se vidí hned, co se osvědčuje a co je mrtvé maso. Výrobci fotoaparátů by ale museli složitě zkoumat odezvu zákazníků. Jak ji zjistit? Musely by být dotazníky. Jenže lidi nemají rádi dotazníky. Mohli by se zajímat o obsah recenzí. Jenže recenzent nenapíše do recenze, že je dvanáct programovatelných knoflíků dobrých leda pro kočku. Recenzent musí o něčem psát a tak se zálibou vypočítá, kde které Fn tlačítko je a co se k němu dá přihodit. Čtenář poučen, výrobce spokojen, to je, oč tu běží.




MFT Xiaomi: Jen dvě tlačítka...

Nerad bych vyvolal dojem, že jsem proti tlačítkům, ani tu páčku na Olympusu nezatracuji: naopak, používám ji, v poloze jedna mám režim foto, v poloze dvě režim video a je to velice pohodlné. Na Canonu mám na C1 navolený bracketing expozice, velmi užitečná to věc! Kdybych ale měl obsadit dvanáct uživatelských tlačítek, věru bych byl hodně na rozpacích.
Nicméně, kdybych se ocitl v situaci, kdy mi prodavač nabídne dva fotoaparáty. Oba budou fotit úplně stejně a jejich základní fotografické parametry budou shodné – velikost čipu a rozlišení, rozsah časů a citlivosti, rozsah závěrky – a jeden by byl holý a druhý oknoflíkovaný jako harmonika, po kterém bych sáhl?

Když se ponořím do hlubin své duše, nejspíš přiznám, že by mě přitáhly ty knoflíky. Neobsadil bych žádný, možná jeden, možná dva. Ale měl bych dobrý pocit správné volby.

A vůbec: přeji vám vše nejlepší do roku 2017!