Když bylo zářijové kolo naší průběžné soutěže v polovině, s tématem Noční fotka, seznámil jsem vás s fotografií Zdeňka Čecha. Ta se nakonec neumístila, jiná fotka ze série Dolomity po západu slunce byla na druhém místě. Autor slíbil, že popíše vznik té fotky a tak se i stalo. S jeho laskavým svolením zveřejňuji to, co uvedl na svém webu fotozcech.cz. Nechme teď prostor Zdeňku Čechovi.

Většinou, když jdu fotit, nevím do poslední chvíle, jak to dopadne. Tentokrát jsem ale viděl fotografii před sebou, ještě než jsem vyrazil do akce.
Vše začalo, když jsem si přečetl článek Michala Balady MONTE PELMO – NEJKRÁSNĚJŠÍ HORA DOLOMIT. Do Dolomit jezdíme už dlouho, ale tuto horu jsem neznal. Zvlášť mi učarovala fotografie s odrazem v jezeře. A protože jsme se chystali v září do oblasti Cortiny d’Ampezzo zrovna v době úplňku, měl jsem jasno. Chci si horu vyfotit s Měsícem koupajícím se v jezeře!

Při bližším pohledu do aplikace SunSurveyor jsem zjistil, že mám smůlu. Aplikace sice na pátého září hlásila příležitost k focení : Úplněk – Západ Slunce, ale Měsíc vycházel příliš vlevo od Monte Pelma. Na ideální pozici bude až někdy o půl desáté a to už nebude hora nasvícena zapadajícím Sluncem. Nezbude nic jiného, než zvlášť vyfotit horu, zvlášť Měsíc a vše spojit ve Photoshopu dohromady.

Na obrázku jsou dvě obrazovky SunSurveyoru s vyznačením Monte Pelma a pozice fotoaparátu u jezera. Šipkou jsem zvýraznil paprsky zapadajícího Slunce. Na mapě terénu je krásně vidět, jak Slunce při západu údolím osvětluje vrchol hory.



K jezeru jsem se vypravil ze sedla Passo Giau. Cesta v délce 4km s převýšením 250m mi trvala asi hodinu a půl. Dobře jsem si ji prohlédl, protože nazpátek ji půjdu potmě.

Po strmém výlezu (až 30%) do druhého sedla se objevilo Monte Pelmo v plné kráse. Článek nelhal, bylo se na co dívat. I odsud by se dala při lepším světle pořídit pěkná fotografie. Neměl jsem ale čas čekat. Můj cíl byl jezero vpravo dole.



U jezera jsem si našel pozici, odkud jsem mohl fotit dvě kompozice. První širokoúhlým objektivem s celým jezerem a kopcem vpravo. Druhá delším ohniskem byla ta, pro kterou jsem přišel – detail Monte Pelma s odrazem ve vodě. K té jsem pak plánoval přidat vycházející Měsíc.



Pak jsem necelou hodinu čekal, až se setmí. Po obloze se honily mraky, které házely stíny na Monte Pelmo. Dokonalá světelná šou. Až na ten Měsíc :-).
Jak stmívání zhruba vypadalo, si můžete prohlédnout na videu složeném z 11 fotografií v průběhu 45minut.



Když přestalo Slunce osvětlovat Monte Pelmo, přemístil jsem se asi o sto metrů a pořídil fotografie Měsíce pro zamýšlenou fotografii.



A taky jednu reálnou kompozici Měsíce s údolím.
Doma jsem pak Měsíc přesunul na místo, kde jsem jej viděl. Možná to není úplně správné, ale já jsem si tím splnil přání. Myslím, že Měsíc Monte Pelmu prostě sluší. :-) .



Škoda, že se tak nedá reálně vyfotit, jak jsem se přesvědčil pomocí SunSurveyor. Prošel jsem si pozici východů úplňků za celý rok a Měsíc vychází vždy hodně vlevo.

Pak se přihnaly mraky a schovaly Měsíc. Byl čas návratu. A čas překvapení.

Prvním bylo, že když jsem si dával batoh na zem, opatrně jej pokládám vedle velkého kravince. A vedle něj, ačkoliv široko daleko nebyl žádný strom, je hřib, velký jako dětská hlava.

Druhé přišlo asi v polovině návratu, když mraky odpluly a Měsíc osvětloval cestu tak, že jsem mohl vypnout baterku. Nad sedlem, do kterého jsem se vracel visel Velký vůz. Neváhal jsem, vše znovu vybalil a pořídil následující fotografii. V životě by mě nenapadlo, že je možné fotit hvězdy za úplňku!

Po příchodu na parkoviště jsem si myslel, že už je po všem. Největší překvapení ale přišlo cestou zpět.

Když jsme za tmy sjížděli serpentinami lemovanými elektrickými ohradníky dolů, zjevil se v záři reflektorů za jednou ze zatáček na silnici obrovský jelen. Na tento výjev do smrti nezapomenu. Jelen chvíli popocházel sem a tam (mě se zdálo, že se vzpíná a každou chvíli skočí na kapotu). Pak si konečně našel příhodné místo a ladně se přenesl přes ohradník a odběhl do lesa. Vše bylo tak rychlé a nečekané, že jsem nestačil vytáhnout ani mobil a tak všechny fotografie s jelenem mám jen v hlavě.

A tím definitivně skončil večer plný překvapení.

P.S.
Pro ty, které víc než fotografie, zajímá osud hřibu – byl víc než důstojný – skončil ve smetanové omáčce, kterou jsem podával jako předkrm druhého dne k večeři.