Chodím tam pravidelně – na výstavu motocyklů, koná se vždy začátkem března v Praze na Výstavišti. Konkuruje to brněnskému podniku tohoto typu, ale to není moje starost. Nechyběl jsem tu ani letos a zde shrnu pár postřehů, jak se taková akce fotí. Obecně vzato, mohou vás sem táhnout různé motivy. Především je tu k vidění spousta zajímavé techniky – motocykly nové i historické a také auta a motocykly bizarní, podivné, přestavěné i postavené – například motocykl s předním náhonem, to je skutečně technická gaskoňáda první kategorie. Několikrát jsme tu byl s Dílnou a na těch skvělých strojích jsme cvičili kompoziční zásady – vyhledávání linií a tvarů, stavbu obrazu a podobné věci. S Dílnou jsme tu byl i letos. Jenže to jsou už posluchači pokročilí a proto jsme se zaměřili spíš na živou fotografii.
Fotí tu kde kdo a tak tedy fotografování by nemuselo nikomu vadit. Fotky dětiček na motorkách jsou roztomilé a v minulých létech, kdy jsem o výstavě referoval na Digineffu, se obvykle někdo ozval, že chce fotku. Třeba ten osud potká i tento snímek.


Nicméně se mi osvědčuje komunikovat s lidmi, na které zaměřím svůj aparát. Huba mi neupadne, když pozdravím a požádám, zdali smím fotit. Málokdy se stane, že bych narazil.


Určitě je to lepší přístup, než kdybych číhal někde za bukem s nasazenou dvoustovkou a fotil lidi jako srnky v lese.


Tento přístup má i technickou výhodu. Nemusím s sebou žádné dlouhé sklo tahat – i letos jsem tu byl jen s pětatřicítkou Sigmou na plnoformátovém Canonu. Ona má tahle pětatřicítka několik výhod. Má vysokou světelnost a to umožňuje pracovat s hloubkou ostrosti. Při malém zaclonění se postava vyloupne ze svého okolí. Například zde – pozadí je rozpité, ani pan malíř s air brush pistolí v ruce není zřetelný, ostrý je jen borec, který si nechává vymalovat jitrnici na čelo, bůh mu ji přej.


To je příklad – malá světelnost dovolí zaostřit na jediný prvek v obraze a ten zvýraznit.


To ohnisko 35 mm (a jeho ekvivalent na přístroji s APS-C čipem je 20 mm fyzicky) poskytuje úhel záběru dostatečně široký, aby zabral prostředí, ale ne zas tak moc široký, aby bortil prostor a zkresloval perspektivu. Takové ty šestnáctky na FF a desítky na APS-C dělají efektní fotky, když je vidíme v hledáčku, ale pak na velkém monitoru zjistíme ty nedostatky. Proto se držím pětatřicítky.


Nezbývá než shrnout již řečené – 35 mm ohnisko (a jeho ekvivalent), co nejnižší clona. Berme to společensky, povídejme si s těmi lidmi, a pak je z toho příjemné foceníčko, které nikoho neobtěžuje a naopak dělá radost.


Totéž se snažím vyložit na videu: Podotknu ještě, že i zde se uplatňují zásady z mého Desatera, jak o něm píšu ve své knize Digitální fotografie polopatě.