Dříve se říkalo, potisknou se tuny papíru, dnes bychom řekly, proženou se terrabyty po internetu na technická témata. Kresba, to je něco, co lidi zajímá, zvláště pak kresba v rozích a při různém zaclonění. Obrovské téma je šum, jaký a za jakých okolností a co s ním a co proti němu. Raw nebo neraw, to je otázka shakespearovského ražení. Předmětem zájmu jsou i otázky kompoziční, průsečíky třetin, vhodnost či nevhodnost osového řešení, prostor před motivem a za motivem.

Jaksi stranou zájmu stojí něco, o čem se těžko píše, totiž výběr fotek.

Na semináři se mě zeptal jeden pán:

„Vrátil jsem se z Afriky a mám sedm tisíc fotek v rawu. Co s tím mám dělat?“

Měl jsem na jazyku, aby zformátoval disk, ale zachoval jsem se moudře nebo pokrytecky, jak se to vezme. Nějak jsem to zamluvil, nicméně dál o jeho dotazu přemýšlím.

Právě v Africe jsem dostal lekci od mistra nad jiné povolaného, od Vaška Šilhy, fotografa zvířat. Byli jsme s ním na fotoexpedici v Masai Mara fotit přechody pakoňů přes řeku Mara. Je to nesmírně emotivní zážitek, všichni jsme fotili jako o život a večer si ukazovali fotky. Taky Vašek měl notebook. No a na závěr dne, který trval dvanáct hodin (do národních parků v Africe smíte v šest ráno a v čest večer už musíte vypadnout), měl každý z nás gigabyty na ukazování a Vašek nám vždycky ukázal jenom jednu, někdy dvě fotky.
To proto, že fotil hůř než my?
Ne. Naopak. Vždycky byly skvělé. A líp vybíral, ty svoje jenom dobré neukazoval. Mistr může ukazovat jen skvělé práce. No a k dovršení toho poučení. Po jednom dnu s crossingem nám ukázal další skvělou fotku, pakoně skákali do vody, voda cáká, tam krokodýl... Všichni jme velebili mistra. No a on mi povídá:
„Vždyť to tam musíš mít taky, stáli jsme vedle sebe a fotili to samé...“
A pak se ukázalo, že mám nemlich stejnou fotu. Jenže jsem ji v té své záplavě nenašel. Neuměl jsem vybírat.
Končí příhody ze života, čekáte poučení.

Nejdřív vymezím, o čem je řeč. Bavíme se o výběru fotek z běžného focení, fotíme jaksi bez přípravy, jak se situace vyvíjí. Typicky na cestách, na dovolené. Projíždíme krajinami a městy, fotíme to či ono, na čem oko se zalíbením spočine vyfotíme. Takto vzniknou nezřídka tisíce fotografií. Co s tím? Smažte je. Skoro všechny. Jen některé nechte.

Nemilosrdné odhodlání
Na začátku musí být nemilosrdné odhodlání vyhodit všechno, co není skvělé. Co nám nepřipadá skvělé. Když je to jenom dobré, pryč s tím. Nejhorší mantra zní „ono se to bude někdy hodit“. Nebude se to nikdy hodit. Jen vám to zafláká disk a co horšího: když se podíváte do adresáře, kde máte dvě stě padesát fotek co se budou někdy hodit, nabudete o sobě nepříjemného dojmu, že fotit neumíte. V mé Dílně jsem pokročilým stanovil počet odevzdaných fotek po semináři na pět. To není málo, to je až moc. Pět dobrých fotek za seminář, který trvá dvě tři hodiny, kdyby byly fakt dobré, pak je to zázrak jako narození Ježíška. Theodor Sturgeon, můj milovaný autor sci-fi, říkal, že 90 procent čehokoli je šmejd. Mýlil se. 99% čehokoli patří do koše. Pět fotek z pěti set, to je tak akorát. Je třeba mazat, bez lítosti.

Osobní zkušenost
Časem jsem si odvodil zkušenost, nebo, chcete-li metodu.
Jezdím na fotoexpedice. Dlám z nich pro svoji potřebu fotoknihy občas mě někdo požádá, abych promítl obrázky.
Lidi snesou do jednoho sta fotek, víc ne. No a fotokniha by jich víc taky neměla mít. A už je tu jedno kritérium, nebo jeden bič. Vyber sto nejlepších.
Přiznám se, že nemám srdce hned ty nevybrané smazat (třebaže je hodně probírám). Ale nakonec, třeba po dvou třech letech, stejně přijdu k závěru, že těch sto je ten správný výběr a ty ostatní že si zaslouží shift delete.
Zítra si řekneme něco víc o tom, jak je dobře ty fotky vybírat.