Pan Marek Bubnič mi poslal přes náš Facebook odkaz na článek ze serveru canonwatch.com, který se jmenuje Šidí Sony, Olympus a Panasonic své zákazníky (přes crop factor, ISO a clonu). A jako doprovod je diagram, kde se píše: 12-35/2,8 s 2x cropem je 24-70 /5.6. Bác a co s tím?

V článku se dohromady nic nepíše, jeho hlavní část je video dlouhé skoro 40 minut. Prezentuje zde fotograf Tony Northrup, autor mnoha odborných publikací a televizní hvězda (mimo jiné vyhrál soutěž Nejvíc Sexy Geek). To čtyřicetiminutové video je zajímavé, nás ale bude zajímat, zdali nás výrobci klamou.

Northurp správně poukazuje na to, že dnes běžně používané pojmy a zejména standard ISO, byly vyvinuty pro analogovou fotografii a že jejich aplikace v digitálním světě není bez problémů. To ostatně jsme poznali všichni v praxi. Vedle sebe stojí desítky modelů s různou velikostí snímače a mnohé ty snímače mají při stejném fyzickém rozměru různé velikosti fotodiod a jsou podporovány různými procesory. Ono stačí postavit vedle sebe dva různé fotoaparáty s podobnými parametry a uvidíte, že naměřená expozice při stejně nastaveném ISO bude různá. Toto je mimo diskusi.


Nicméně Northrup dochází z energickým závěrům, posvítil si zejména na Olympus a Panasonic, že to jsou podvodníci, klamou veřejnost a lžou. To jsou silná slova. Jeho přednáška je sáhodlouhá (37 minut) a velmi přesvědčivě podaná. Snažil jsme se v ní najít ten bludný kořen. Jeden vidím v pasáži o šumu. Northrup, který je velmi řečný, se jen zběžně zmíní o šumu „celkovém“ a nikoli „per pixel“ a konstatuje, že šum narůstá kvadraticky s crop factorem. Takže pokud je crop factor 1,6, pak šum naroste 1,6x1,6=2,56. Logiku této úvahy nechápu, protože úroveň šumu se nedá od „per pixel“ šumu oddělit, šum vzniká právě v těch fotodiodách (jak Northrup v jiné souvislosti ukazuje a dokumentuje to i matematicky rovnicí, která mi taky nejde do hlavy, že odstup šumu a signálu je roven poměru počtu fotonů a druhé odmocniny tohoto počtu: jak je spočítá???).

Největší pozornost ovšem budí jeho čarování se světelností. Podle mého soudu komické je, že podvodnost Panasonicu demonstruje na objektivu 12-35/2.8 pro G systém, což je jeden z nejlepších objektivů na trhu vůbec. Dovozuje, že jeho světelnost není 2,8 ale 5,6 , a aby se dosáhlo stejného jasu obrazu, je to dohoněno zpracováním. Onu kvadraturu crop factoru aplikuje i na světelnost a pak dochází k takovému závěru. Vede to až naprosto absurdnímu tvrzení, že ekvivalentní 600mm objektiv panasonikového efzeta nemá světelnost inzerovaných F2.8, ale F16. Dovozuje pak, že s F16 se nedá fotit ani sport, ani divoká zvěř, s čímž souhlasím, jinak je to nesmysl: při světelnosti F16 by nefungoval autofokus. Zaostřovací body, ať na principu analýzy kontrastu nebo analýzy fázového posunu, mívají mez použitelnosti F8.0 – a to ještě pokud jsou uprostřed obrazového pole.

Co říci závěrem? Northrupovy teze zpochybní jednotlivý experiment provázený úvahou. Ti podvodníci Olympus a Panasonic podle něho využívají toho, že světlo je pak zpracováváno elektronicky. Není tomu tak v zrcadlovkách. V hledáčkovém systému skutečně vidíme světlo po průchodu optickou soustavou. Takže vezměme full frame Canon, Nikon nebo Sony – a cosi vidíme a pak exponujeme s nějakou expozicí. Poté týž objektiv nasaďme na APS-C zrcadlovku. Pokud by měly platit ony principy, že se světelnost sníží crop factor na druhou, obraz by měl v hranolovém či zrcadlovém hledáčku výrazně ztmavnout. A on neztmavne.

V mnohém ale má ve svém exposé Northrup pravdu, například v tom, že na crop factoru závisí hloubka ostrosti, onehdy jsme na toto téma měli celý článek Clona, ohnisko a hloubka ostrosti.

Na celé věci mě udivuje nejvíc to, že se na Northrupův článek ještě nikdo šířeji nekomentoval. Má k dnešku 61 lajků a komentáře jsou vlažné. Třeba mě někdo přesvědčí, že autor má pravdu, na to bych tedy byl zvědav.