Je něco malé nebo velké? Záleží na tom, když se bavíme o fotografické kompozici? Domnívám se, že ano. Uvedu příklad ze života. Na fotografické expedici v Utahu jsme nemohli minout přírodní rezervaci Arches. Je to krajina červených skal (všude kolem jsou červené skály) a mezi skalami je 2000 oblouků, takových Pravčických bran. Některé malé, jiné velké, většinou lidem neznámé, jeden je nejznámější. Jmenuje se Delikátní oblouk a stát Utah ho má ve znaku. Není snadno dostupný. Musíte se k němu plahočit hodinu po skalní stezce a on si, potvora, potrpí na scénický efekt. Pořád stoupáte a stoupáte a spatříte ho až za poslední zatáčkou a ten obraz je věru úchvatný.
Táhnou se sem stovky turistů a lezou až k němu, aby se tam nechali vyfotit. Čímž pádem lezou do záběru ostatním. Dopadá to tak, že ti co chtějí fotit řvou, ať ti co tam nalezli koukají sakra vypadnout a ti co tam nalezli mávají, ať si ti co řvou trhnou nohou a tak to jde pořád dokola.
Za těchto okolností Ljuba Krbová pořídila tyto dvě fotky:


utah arches


utah arches

Rozdíl mezi nimi není žádný, nebo je skoro žádný. Na jednom záběru je zachycena vzácná situace, kdy se podařilo turisty vyhnat a druhý záběr je s turisty. Byl jsem – na místě – přesvědčený, že ty fotky BEZ lidí budou ty pravé, skvělé snímky přírodního divu. Mno a vida, lepší je ta s lidmi, protože lidé tomu dávají měřítko.
Bez lidí vlastně ani nevíte, jak je ten oblouk veliký. Tušíte, že nebude nejmenší, ale jaké má rozměry? Takže, příště, nečilte se, že vám lidi lezou do záběru.
Dělají vám měřítko.