Digitální fotoaparáty jsou vybaveny automatem, který se stará o přesné zaostření - autofokusem. Výrobci nás zásobují důmyslnými systémy, některé zajišťují volbu zaostřovacího bodu, v jiném režimu ostří na nejbližší objekt bez ohledu na to, ve které části obrazu je, jiné jsou schopné sledovat pohybující se objekt. Přes to všechno se někdy stane, že aparát zaostří něco jiného, než potřebujeme. Na naší ukázce je typický příklad. Na stromě sedí veverka, jenže mezi ní a fotografem jsou větvičky. Aparát není schopen rozeznat, co vlastně chceme fotografovat a zaostří větvičky, místo aby naostřil veverku. V zásadě se dají použít dva triky, abychom automatiku ošálili.

Trik první - manuální ostření
Tohoto triku jsem použil v našem případě. Fotografoval jsem zrcadlovkou Nikon D70 (k recenzi zapůjčila firma Megapixel s objektivem nastaveným na ohniskovou vzdálenost 300 mm (odpovídá 450 mm kinofilmového přístroje). Proti mému autofokusu byla veverka bezpečně skrytá. Přepnul jsem na manuální ostření a na matnici přístroje jsem si bez problému zaostřil.

Trik druhý - ostřit na něco jiného
Některé přístroje nemají ruční ostření. Někdy ani není čas přepínat aparát na ruční ostření. Proto je třeba využít možnosti uzamknout zaostření - tedy, jakmile je zaostřeno, znemožnit další přeostřování.
To lze především namáčknutím spouště - to dovede prakticky každý fotoaparát. Někdy je ale výhodnější použít - pokud jím přístroj disponuje - tlačítka AF-L, "autofocus lock", tedy uzávěr autofokusu. V praxi to vypadá tak, že zaostříme na nějaký stejně vzdálený objekt, který není odstíněn rušivými předměty (v našem případě větvičkami), pak znovu zaměříme objekt, který chceme fotit a domáčkneme spoušť.

Přirozeně, že metoda manuálního ostření je přesnější. Jednooké zrcadlovky lze vždy přepnout do režimu ručního ostření, a je dobře si ruční ostření nacvičit - nejen pro tento uvedený případ, ale i proto, že ruční ostření výrazně omezuje (mnohdy na nulu) zpoždění spouště.