Zachránil jsem filtry, které už jsem chtěl odepsat a moje poučení z vlastní chyby by se mohlo hodit i někomu dalšímu, píše nám Josef Diblík, náš čtenář. Je to zajímavá zkušenost, která by se opravduz "mohla šiknout".
Týká se to dvou filtrů, které jsem nasadil na sebe (UV filtr, který byl na objektivu permanentně, a na něj jsem přidal polarizační). Když jsem je chtěl později rozebral, zjistil jsem, že se zatáhly a nejdou vůbec povolit. Zkoušel jsem i poměrně velkou sílu a nic, takže už jsem se smiřoval s tím, že dva nové filtry, které jsem ten den pořídil, už budou navždy v sobě. Potom jsem si vzpomněl na fyziku že základní školy: teplo roztahuje, chlad smršťuje. Dál jsem doma jeden široký nůž do mrazáku a druhý do horké vody, potom jsem je naplocho přiložil na obroučky filtru a když se vnější prohřál a vnitřní ochladil, tak jsem filtry rozšrouboval. Šlo to naprosto lehce, jako by nebyly vůbec dotažené! Těch pár setin milimetrů, o které se průměry mohly změnit teplem a chladem, bohaté stačily!
Takže moje filtry měly happy end a já se chci o celou epizodu s filtry podělit. Třeba nejsem jediný "šikula", který si někdy příliš utáhl filtry do sebe. Ostatně, mohlo by se to stát i s filtrem a redukci na jiný průměr nebo podobně.

Dodatek
Mně se před lety stalo něco podobného s mezikroužky na Pentaconsix blahé paměti, taky se zatáhly a rozberali mi je od sebe až v kamerovém oddělení pražské FAMU. Ovšem pomocí brutálního násilí - svěrák, majzlík a kladivo! Od té doby vím, že hlavně hliník má tendenci se kousnout, snad se tomu říká "svár za studena".
O.N.