Toto není recenze - aparát jsem získal ke zkoušce v pátek a o víkendu jsem s ním podnikl první výlety. Berte tedy tento článek jako první seznámení s přístrojem. Recenzi zveřejním za týden.

Na jednookou Minoltu se dlouho a netrpělivě čekalo. Byla poslední z Velké pětky Canon, Minolta, Nikon, Olympus a Pentax (podle abecedy) s jednookou zrcadlovkou (pardon, po pauze - Minolta RD 175 patří do panteonu mých krásných vzpomínek na průkopnické doby - rok 1996!). Myslím tím moderní jednookou zrcadlovku. Milovníci Minolty, to jsou zvláštní lidé. Digitální Minolty, ti si v posledních pěti letech mohou čepýřit brka, protože jejich značka - navíc posílená Konicou - si vede v digi velmi dobře. Ovšem klasická jednooká Minolta, ta má dodnes své zastánce a ti vyhlíželi digitální variantu.
Dočkali se.
Jsem handicapován, protože jsem analogovou Minoltu neměl nikdy v ruce, takže, když řeknu, že digitální zrcadlovka vychází z analogového Dynax 7, jen předávám informaci lidí z Minolty. Skutečně, ovládání tohoto přístroje hodně připomíná manipulaci s klasickým analogem. Nám tradicionalistům je to milé. Přístroj z magnéziové slitiny je vpravo v oblasti úchopu kryt lisovanou gumou - dobře se drží v ruce, ovládací prvky (a že jich je požehnaně) jsou logicky a dosažitelně rozmístěny. Některé jednooké zrcadlovky se snaží vyjít vstříc začátečníkům a svátečním fotografům - to není tento případ. Dynax 7D je určen lidem, kteří fotografovat dovedou a chtějí všechno mít pod kontrolou, doslova pod palcem, protože kontrola, jak uvidíme, se provádí hlavně pomocí mechanických ovládacích prvků.
Jak se s tím fotí
Tohle je zásadní otázka. Takže zde jsou moje imprese po dvou dnech.
Je to důkladný aparát pro důkladnou práci. Šestimegový přístroj, který v sobě skrývá revoluční inovaci, totiž optický stabilizátor v těle. Je to zařízení, známé i z dnes už tradičních "digi" firmy: pohyblivý element, to už není "plovoucí optický člen" v objektivu, nýbrž sám snímač. Což znamená, že dokáže spolupracovat a tudíž i stabilizovat jakýkoli objektiv, která do těla nasadíme. To je asi první věc, kterou bude každý zkoumat. Element je v těle, proto ho nemůžeme sledovat v hledáčku. Je tam však ukazatel - s pětičárkovou stupnicí. Čím větší třas rukou, tím víc čárek ukáže. Citlivěji reaguje na horizontální pohyb než na vertikální.
Efektivita stabilizátoru je zaznamenatelná. Nárůst ostrosti je zřetelný. Ovšem to, že svítí - dejme tomu - čtyři indikační čárky neznamená, že aparát zklidní

snímek na nulový třas. Je to jen indikace, že dělá co může a že výsledek se teprve ukáže. V praxi ty indikátory by měly znamenat, že by se fotograf měl snažit o jednu čárku a pak je výsledek snímání se stabilizátorem a bez stabilizátoru zhruba takový, jako na naší ukázce (výřez 1:1). Nahořeje snímek sezapnutým stabilizátorem, pod ním bez, foceno v místnosti. Zaplať pánbůh za to! Ovšem zázraky nečekejme, opakuji, čtyřčárkový třas nám Minolta nepromění v brilantní obrázek, spíš je to upozornění,že bychom se měli sami uklidnit a aparát zvládnout lépe.
Výměna objektivu je snadná, bajonet je dobře přístupný. Přístroj má motor pro ovládání autofokusu v těle přístroje a jeho pohyb je vyveden přes bajonet to objektivu a po výměně objektivu si přístroj spojení testuje. Zkoušel jsem přístroj se dvěma objektivy, jeden byl AF 17-35, u něho se tento testovací pohyb skoro ani nedal zaznamenat, byl velmi patrný u "dlouhého skla" A 70-200. To ovšem není žádná chyba, to je vlastnost.

Ovládání přístroje je do značné míry originální.
Přístroj má na horní stěně dva volicí kotouče, dále pak má dvě volicí kolečka , jedno u spouště, druhé vpravo nahoře, aby se dalo ovládat palcem. Sama spoušť je též netradičně adjustována - má celkem malé tlačítko a to je umístěno v prohlubni. Ze začátku to připadá divné, výhoda tohoto řešení je ochrana před nechtěným stisknutím.
Pravý kotouč je pro nastavování režimu - automat, program, priorita času/clony a tři individuální nastavení. To je vcelku běžné. Zato levý kotouč, ten je pro mechanické nastavení kompenzace expozice. Kotouč je v nulovém stavu aretován, abychom mohli jít do plusu nebo do mínusu, musíme stisknout uvolňovací tlačítko uprostřed. V hledáčku pak je indikace, jak jsme kompenzaci nastavili. Navíc, tento kotouč umožňuje nastavovat kompenzaci po 1/2 nebo po 1/3 EV a pod ním je ovládání intenzity blesku. To je neobyčejně vtipné a v praxi užitečné řešení.
Nastavení bílé má též více méně mechanický volič - nahoře, vedle kotouče pro volbu režimů. Přepínáme z automatu na předvolby , manuální a nastavování teploty v Kelvinech, předvolby se dají jemně dolaďovat. Při této - jako ostatně při všech - operacích oceníme jasné a přehledné zobrazení menu na displeji.

Menu na displeji, to je díky 2,5 palcovému displeji velmi čitelné. Má dva režimy - jednak je to běžné menu, ve kterém listujeme pomocí čtyřcestného voliče na zadní stěně anebo kombinací volicích koleček (přední horizontálně, zadní vertikálně, tedy nahoru a dolů), jednak je to stavový displej. Ten ovšem nenajdeme na horní stěně, jak to bývá zvykem u přístrojů této kategorie, tam by se ani nevešel.
Kvalita obrazu mi po prvních dvou dnech zkušeností připadá velmi dobrá, snímky jsou ostré, s příjemnou barevností a s dobrým rozsahem jasů a stínů. Zkoušel jsem noční snímky při 3200 ISO - při této citlivosti se projevil zřetelný šum, ovšem dodejme, že do je už opravdu velmi vysoká citlivost, obvykle bývá označována jako HI citlivost, aby se naznačilo, že to není standardní režim snímání. Zato se tu prokázala velmi dobrá schopnost nastavit bílou - v těchto nestandardních podmínkách aparát podával lepší výsledky v automatickém režimu, než při předvolbě "žárovkové světlo".

Ukázky
Zatím tu jsou jen čtyři obrázky, tři z nich pořízené objektivem 17-35, jeden "teletem" vyjetým na 200 mm (ekv. 350 mm). Obrázky mají poměr stran 2:3.